Ocásek

Příběh o strachu, řemesle a kouři z bukového dřeva

„Bětka, přines nám ještě každýmu pivo,“ ozvalo se od stolu, kde seděl kovář, mlynářův pacholek, dva sedláci a Ocásek.
„Nemáte už dost?“ kabonil se krčmář.
„Tatínku, ještě jedno zvládnou, budeme mít stříbrňáky navíc,“ usmála se Bětka.
„Ty plecháče mi za rozbitou krčmu nestojí,“ mručel.

Už věděl, k čemu se schyluje, když Ocásek začne vyprávět o prasatech. Sám byl tenkrát u té památné rvačky, která dala Ocáskovi jméno. I teď rozpaženýma rukama ukazoval, jaký krk měl vepř, kterého porazil, a kolik potu ho to všechno stálo. Nakonec mu zatarasil cestu a čuník naběhnul přímo na nůž. Smál se, že jemu žádný neuteče. Protože už měli všichni vypito, začali se dohadovat o tom, co je z prasete nejlepší a jestli raději pečené, nebo vařené. Ocásek se samozřejmě dopálil, protože ho nikdo nebude poučovat o jeho řemesle. On se prý také neplete do toho, jak se mele mouka nebo jak se dělají podkovy.

„Vy troubové,“ zaznělo jako tenkrát od stolu a krčmáři se vše vybavilo: „Nejlepší z prasete jsou ocásky. Jsou masité, šťavnaté a lidé je moc nechtějí, proto tolik nestojí,“ prskal na všechny Ocásek.
„Lidičky, slyšeli jste to? Prý ocásky!“ smál se celý stůl.
Tehdy to netrvalo dlouho a krčmou začaly létat džbánky, pěsti a nakonec i stoličky. Sám krčmář přišel o zub, když se snažil od sebe ty dareby odtrhnout. Při té vzpomínce si jazykem přejel po tom prázdném místě a zakřičel: „A dost!“
Pak už jim jen svalnaté ruce s vykasanými rukávy přirazily dveře za zády.
Chvíli šli spolu, podpírali se, nadávali na toho starého mrzouta, a pak se na rozcestí u velké lípy rozešli ke svým chalupám.

Ocásek se potácel ze strany na stranu. Když šel přes pole, zakopnul o hroudu a svalil se na zem. Ležel na zádech a pozoroval tu nádheru na nočním nebi. Svítil na něj nespočet malých uhlíků. Z té dálky se mu až zatočila hlava. Vše náhle zčernalo, jako kdyby ty uhlíky někdo zalil vědrem vody. Když opět přišel k sobě, tak na vrcholu kopce stál měsíc připomínající velký tvarohový koláč. A tu spatřil muže. Mžoural mu do tváře, aby zjistil, kdo ze vsi jde za ním. Nepoznal ho, přestože studené paprsky dopadaly na vše kolem. Postava se zdála oblečená od hlavy k patě v černém rouchu. Okolní pachy cítil, jako by je měl přímo pod nosem. Z neznámého táhly kůže, sádlo a kouř z bukového dřeva. Slyšel hlasité mlaskání. Bylo zle. Namlouval si, že se mu to celé jen zdá, protože toho vypil příliš. Byl na všech čtyřech, chtěl se postavit, ale nešlo to. Podíval se a místo rukou měl jen špalíky zakončené kopýtky. Uslyšel za sebou dupot, a tak se s vykulenýma očima hnal pryč.

Objevil se před ním dvůr. Proběhnul vraty ke dveřím stavení. Snažil se je otevřít, ale nedosáhnul na petlici. Pokoušel se je rozrazit tělem. Ohlédnul se za sebe a byl tam. Stál na cestě pár kroků od něj. Ocásek vyrazil tryskem kolem dvora. Najednou mu to podklouzlo, upadnul na bok a nemohl se zvednout. Zmítal se na zemi. Hrůza ho ale nakonec opět postavila a vletěl do malých vrátek. Myslel si, že se tam za ním nedostane. Otvorem dovnitř svítil měsíc. Třásl se v koutě a sledoval každý pohyb. Vtom dvířka zaklapla a přikryla ho tma.

Po nějaké době otevřel oči. Už bylo světlo, ale vše rozmazané. Teprve po chvíli si uvědomil, že leží nahý ve své posteli. Zmocnila se ho bolest hlavy, jako kdyby mu do ní kdosi zatloukal hřebíky. Kladivem byl hlas jeho ženy Háty.

„Podívejme se, kdo se nám probral. To je dost, ty budižkničemu!“
„Co se stalo?“ držel se za hlavu Ocásek.
„Tak ty nevíš, co se stalo? Já ti to teda povím. V noci ke mně přišla sousedka...“
„Jaká sousedka?“ zasténal.
„Ta, které jsi bouchal na dveře.“
„Já?“
„Všichni v chalupě se probudili strachy. Dívali se z okna, co se děje. Prý ses jim tam válel na hnoji. Když bylo konečně ticho, vylezli na dvůr a našli tě ve chlívku.“
„Jak... jak jsem se dostal domů?“
„Přišli pro mě a pomohli mi tě odtáhnout. Já jsem tě pak polévala vodou, abych z tebe smyla tu špínu. A ty ses s křikem sebral a utek do chalupy. Usnuls v posteli jak špalek. Bože, taková ostuda,“ lomila rukama celá brunátná.

Ozvalo se zaklepání a Háta se ohlédla. Na prahu stála dívka s hnědými vlasy do vrkoče, v režné košili a s košíkem v ruce. Byla pravou rukou staré kořenářky. Chodila místo ní po vsi, aby jí šetřila nohy.

„To jsem ráda, že jsi tady,“ zakryla Háta tělem svého muže. „Měli jste ještě něco na bolení hlavy?“
„Nebojte se, paní Háto. Babička říká, že masti na mozoly tolik dělat nemusíme, ale býlí na bolení hlavy je potřeba nasbírat celý pytel. Jistě vám to vystačí i na příště.“
Háta se rozpačitě usmála: „Co jsem ti dlužná?“
„Neměla byste morkovou kost na polívku?“
„Pojď, podíváme se,“ řekla a vedla ji ven.

Ocásek už víc neslyšel. Po chvíli se vrátila jeho žena a nesla mu svařené byliny. Křivila se mu pusa, ale Háta ho ostře pobídla: „Jen se neškleb a pij. Potřebuju, abys byl zase k světu.“

Po svatém Martinovi se život vrátil do své brázdy, na které už ležel první sníh. Ocásek se sousedce raději vyhýbal a pokaždé se mu svíral žaludek, když šel kolem chlívku. V ty chvíle si sliboval, že nechá pití. Až jednou takhle za ním přijeli z vedlejší Horní Lhoty, zdali by jim přišel na zabijačku. Domluvili se a pozítří ráno stál před domem povoz. Ocásek sebral nože, brousek a palici, naskočil a rozjeli se.

Na statku už to žilo. Byl tam hospodář se ženou, čeledíni, děvečky a kolem pobíhaly děti se psy. Na dveřích do stodoly visel hák, okolo se povalovaly hrnce, vřel kotel s vodou a uprostřed toho všeho stály necky. Ocásek si položil své věci na stůl mezi mísy a hrnky s kořením. „Hned začneme, jen se na něj nejdřív půjdu podívat,“ zastrčil si nůž za pas.
„Je vykrmený bukvicemi,“ volal za ním hospodář.

Ocásek otevřel dveře chlívku a tam už na něj čekal. Odhadoval, kolik z něj asi bude jitrnic a jelítek. Změřil si ho od hřbetu přes krkovici až na rypák. A tam uviděl snad ty největší smutné oči v celém Českém království. Ocásek v nich zahlédnul povědomý strach. Čuník zakvičel, udělal dva kroky zpátky a schoval se do tmavého kouta. Ocáskovi se chvěla kolena. Vzal palici, protože venku na jeho dílo čekal plný dvůr. Rozmáchnul se a vepřík začal kvičet na celé kolo. Zasvítilo slunce a na stěně za zády prasete se rozkročil hrozivý stín. Ocásek se ho leknul a palici upustil na zem. Ryk nepolevoval a ruce se mu třásly. Udělalo se mu mdlo. „Ne! To nejde!“ křičel a utekl ven. Celá sešlost už jen sledovala, jak mizí ve vratech.

Ocásek se hnal domů přes pole. Zastavil jen jednou, i když ho píchalo v boku. Na kopci nad vsí, nad mlhou a kouřem z chalup, vyčnívala věž kostela. Nevěděl, co dál, a proto zamířil přímo tam. Vešel dovnitř, sundal si klobouk a otřel si rukávem pot z tváří. Kostel byl prázdný. Stál před oltářem a svíce osvětlovaly stěny, kde čert vařil hříšníky a na příchozí hleděli strnule svatí.

„Buď pozdraven, synu.“
„Otče,“ nadskočil Ocásek.
„Proč jsi přišel?“
„Já se tam nemůžu vrátit,“ třásl se Ocáskovi hlas.
„Kam?“
„Tam, do chlívku,“ prohlížel špičky svých střevíců.
Někde vzadu dopadaly na podlahu kapky vody.
„Co je v tom chlívku?“ ucítil Ocásek farářovu ruku na rameni.
„Mám tam práci.“
„Pak žádej Hospodina, aby ti dal sílu vykonat ji co nejlépe. Pojď, synu. Pomodlíme se spolu,“ sepjal ruce a začal přeříkávat: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Pater noster, qui es in caelis...“
Ocásek se pokřižoval a přidal se tichým hlasem: „Otče náš, jenž jsi na nebesích...“ Zaposlouchal se do těch slov, která již tolikrát předtím opakoval. Cítil, jako by do kostela zavál čerstvý vzduch.

„Je mi líp. Kéž byste tam mohl být se mnou,“ přerušil ticho Ocásek.
„Víš přeci, že to není možné. Já rozumím své práci a ty zase té své.“
„A co mám tedy dělat?“
„Důvěřuj našemu Pánu a nebudeš nikdy sám.“
„Otče, jste tu?“ zavolala z fary hospodyně.
Farář si žmoulal rukávy.
„Děkuju,“ usmál se unaveně Ocásek. Stisknul faráři ruku a vyrazil domů.

Když otevřel dveře do chalupy, Háta se na něj hned obrátila: „Dnes jsi nějak brzo doma, jak to šlo?“
„Dobře,“ zamručel, nalil si pivo a posadil se ke stolu. Háta usoudila, že nebude házet hrách na zeď, a šla si po své práci. Ocásek se díval ven, a tu mu pohled padnul na dřevěný křížek v okně. Třel si bradu a se svraštěným čelem si ho prohlížel. Vyrušil ho až povoz, který zastavil před jejich domem. Spěchal ven, aby se tam nepřimotala jeho žena.

„Kam jste zmizel, Ocásku? Všechno máme připravený a prase mi tam běhá po dvoře,“ zahartusil hospodář z Horní Lhoty.
„Promiňte, sousede, přepadla mě slabost,“ díval se stranou a dodal: „Už je to lepší. Doděláme to zítra.“
„Dobře, pošlu pro vás čeledína. Hlavně abyste měl pevnou ruku,“ zapráskal bičem a kola povozu se roztočila.
„Co chtěl?“ ozvala se za ním Háta.
„Ále nic,“ mávnul rukou. „Ráno pro mě přijedou.“

Háta naléhala, aby jí řekl, co se stalo. On jen chodil po jizbě sem a tam. Když večer leželi na lůžku, Ocásek byl stále v chlívku. Hleděly na něj ty velké oči, až se z toho málem zase roztřásl. Pak si vzpomněl na kostel a na to, jak mu tam bylo dobře. S tou myšlenkou usnul a spal až do rána.

Rozednilo se. „Ty ses snad pomátnul na rozumu,“ vztekala se Háta, když si Ocásek oblékal ty nejlepší šaty.
„Někde tu byla hromnička,“ vyndával z truhly jednu věc za druhou.
„Hromnička? Víš, co to stojí?“
Když zvenku uslyšel koně, sebral z okna křížek a vyběhnul, že se ani se ženou nerozloučil.

Ve dvoře už to vřelo. Vše utichlo, když Ocásek na povozu projížděl vraty. Seskočil, sebral ze stolu své nože, důkladně si je prohlédnul a párkrát přejel brouskem.
„Tak co, Ocásku, dáte se do toho?“ ptal se nedočkavě hospodář.
„Vydržte. Zavolám, až to bude,“ a zapálil hromničku na ohni pod kotlem. Šoural se do chlívku a cítil, jak se na něj všichni dívají.

„Pozdrav pánbůh,“ nejistýma rukama usadil křížek s voskovicí na špalek. Palici a nůž zabalené do plátna schoval stranou. Čuník se vmáčknul do rohu. Bylo tam dusno a žlutavé světlo si pohrávalo se stíny. Ocásek si jich raději nevšímal. Kleknul si na čistou slámu a sepjal ruce. Chvějícím se hlasem opakoval modlitbu: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé...“ Nepamatoval si, kolikrát ji přeříkal, než se mu v rukou opět rozlil klid. Opatrně pohlédnul na vepře a ten klidně ležel na zemi. Ocásek medově pokračoval: „Neboj se, kamaráde. V celém okolí bys nenašel nikoho, kdo by to udělal lépe než já. Vím, že se ti nechce. Ani mě to žádnou radost nedělá.“ Ještě jednou modlitbu zopakoval, pokřižoval se, pomalu vytáhnul palici a pak už jen lidé ze dvora slyšeli ránu a rychlé zakvičení. Chvíli bylo ticho, než se z chlívku ozvalo: „Hospodáři, rychle. Pojďte sem.“
Vynesli vepříka a všichni se pustili do práce.

A tak to šlo dál. Ocásek už bez voskovice a křížku na zabijačku nechodil. Na návsi za sebou slyšel šeptání se smíchem: „V neděli budeme péct slepici, neměla bych ji vzít ráno do kostela?“ Dělal, že nic neslyší. Jeho žena se samo sebou o všem dozvěděla od lidí. Strachovala se a mnohokrát na svém muži vyzvídala. Vždy ji ale odbyl. Nechala ho být, protože svou práci udělal.

Týden po Třech králích poslali ze vsi pro kořenářku, aby prohlédla nemocného sedláka odvedle. Háta ji zahlédla a šla si k ní za plot pro radu. Ocásek za rohem zaslechnul část jejich hovoru.

„Teta, on se úplně pomátnul. Modlí se s prasaty.“
„A pomáhá to?“ zachumlala se stařenka do houně.
„No... jo,“ pokrčila Háta rameny.
„Tak vidíš.“

„Ocásku, jste doma?“ ozvalo se od vrat.
„Jo,“ zabručel a šel se podívat, kohopak to čerti nesou.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli vám ještě zbyly jitrničky. Nevím, co jste do nich začal dávat, ale jsou nějaký lepší.“

© Mer Hart