Královna

První zastavení ve starém světě.

„Matýýýsku,“ volání se odráželo ze všech stran. Hromotluk s hnědými rozcuchanými vlasy popadnul do tlap sekeru. „Kdo je? Tak vylez! Ukaž se!“ rozhlížel se kolem sebe. Les utichnul a jen vítr ohýbal koruny stromů. Bílý kouř se povaloval po mýtině a pronikaly jím poslední paprsky zapadajícího slunce. Z obzoru ho sledoval hrad na Krkavčí skále.

Asi se mi to jen zdálo, otočil se ke starému vykotlanému dubu. Z otvoru ve kmeni hučela včelí křídla. Stále se ho ale držel pocit, že tu není sám. Rozhodnul se, že práci rychle dokončí a vrátí se domů. Sebral ze země dýmák. Kus vydlabaného dřeva, ve kterém pálil mokré listí přikryté mechem. Kouř ho štípal v očích a slzy mu tekly po tvářích. Obcházel s ním kolem stromu a včely se slétaly dovnitř. Brť, jejich nový domov, vyspravil trámkem a uzavřel prkny. Nechal jen malou skulinu, aby mohly včely ven. Nakonec udělal sekerou do kmene svou značku.

Chalupa ho čekala na kraji lesa. Uvnitř se nesvítilo a za dveřmi ho vítalo jen chladné temno. Rozdělal oheň. Seděl na stoličce u pece a míchal v kotlíku zbytek kaše ze včerejšího dne. Nohy ho studily od hliněné podlahy. Posadil se proto blízko k plamenům, aby mu neunikla ani trocha tepla. Po jídle kroužil ostřím sekery na mokrém kameni. Břit se zalesknul a on si ho spokojeně prohlížel. Byl čas jít spát. Opláchnul si obličej a natáhnul se na lůžko. Jeho myšlenky bloudily stále tam někde na mýtině. Co to do mě vjelo? Čí hlas to mohl být? Převaloval se z jednoho boku na druhý. Když tu ho něco píchlo do zad. Nahmatal to rukou a vytáhnul vyřezávaného koníka. Prohlížel si ho ve světle dohořívajícího ohně. „Hospodine, smiluj se,“ zastrčil ho opět za slamník. Byl to dlouhý den. Vstal a z police vzal bez rozmyslu dva pohárky z pálené hlíny. Zastavil se a sledoval jejich tvar. Jeden byl zaprášený. Slyšel z něj vycházet smích, který se proměnil v ozvěnu: snad nebude tak zle. S povzdechem ho vrátil zpět. Odzátkoval lahvici a ucítil hořké byliny se sladkou vůní medu. Ten její dryák z černého kořene. Prý na dobré spaní, vybavila se mu slova staré kořenářky. Obyčejně se mu Matyáš vyhýbal, ale dnes pro něj byla ta správná chvíle. Nalil si a obratem tu trochu vypil. Cítil, jak mu teplo stéká do břicha. Ten večer ho tížil víc než jiné, ale nakonec usnul a zdál se mu zvláštní sen.

Bylo světlo a opět stál tam v lese u stromu. Šel pomalu k němu a viděl, že se včelami něco je. Vypáčil prkna a neviděl žádný pohyb ani neslyšel bzukot křídel. Otvor na něj zíral jako velké černé oko. Opatrně se podíval dovnitř, zdali nezahlédne alespoň pár včel. Nahnul se ještě víc, ale ten otvor byl hlubší než se zdálo. To tmavé nic ho pohltilo. Stál na místě, kde nebyly stěny, hvězdy ani měsíc. Přesto měl pocit, že si na tu prázdnotu může sáhnout. Zahleděl se do té tmy a zamotala se mu hlava, jako by spadnul do mlýnského náhonu. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Zavřel oči, slyšel svůj dech a točení najednou ustalo. Když opět prozřel, uviděl ruce, jak svírají ovčí houni a svoji hruď, která se rychle hýbala nahoru a dolů. Tu noc už neusnul.

Rozednělo se a kohouti ze vsi ohlásili příchod nového dne. Matyáš se vypravil ke kořenářce, aby se s ní o všem poradil. Za farářem chodil, jen když musel. Ale za ní, když mu bylo opravdu úzko. Hnal se do kopce přes louku k její chalupě. Venku ji neviděl, byla asi uvnitř. Měla otevřeno. „Sousedko, sousedko,“ strčil hlavu do dveří. Místo stařenky byla na lůžku mladá dívka, která začala křičet.

„Pomóc, pomóc. Medvěd.“

„Có?“

„Málem jsem vypustila duši. Proč křičíš? To je jenom náš brtník, Matyáš,“ klidnila stařenka dívku.

„Mates, počkej na mě venku. Hned za tebou přijdu.“

„Já, já nechtěl,“ bručel a vytáhnul hlavu ze světnice.

Posadil se na lavici na zápraží. Za chvíli se objevila stařenka.

„Co to tam máte za děvečku?“

„Ále. Našla sem ji před zimou v lese a teď ji tady mám k ruce,“ podávala mu jeden ze dvou pohárků, které přinesla.

„Co se stalo, že jsi sem vtrhnul, jako bys měl čerty v patách?“

Matyáš se pustil do vyprávění. Nejdřív o tom zvláštním hlasu a potom, co se mu zdálo v noci. „Jen ona mi tak říkala,“ hleděl na ni a čekal, co odpoví. Přerovnávala svazky bylin a lehce pokyvovala hlavou. „Matyáši, víš přeci, že jsme pro ni a to malé udělali, co šlo. Hospodin ale rozhodnul, že si je vezme k sobě.“ Matyáš se díval na mravence v trávě, kteří někam pospíchali. Stařenka ho vzala za ruku: „U mě v chalupě odpověď nenajdeš. Čekej, a nakonec se ti vyjeví sama.“ Cítil, jak mu srdce několikrát zatlouklo a pak se znovu ozval její hlas: „To pití, co jsem ti udělala, ještě máš?“ Přikývnul. „Až ti dojde, tak zas přijď. Teď mě ale nech. Celý den je před námi a jak jsi sám viděl, mám napilno.“ Matyáš vstal a dal se na odchod. Skoro se ani nerozloučil, ale nakonec si vzpomněl a otočil se: „Sousedko, děkuju.“

„Dej pozor, až zase půjdeš ke Krkavčí skále. Víš, že je to tam cítit sírou,“ radila mu na cestu.

„Jóóó,“ mávnul na ni a loudal se pryč.

Klopýtal loukou s hlavou svěšenou, že neviděl chlupatý ocásek se špičatýma ušima, který ho pozoroval z kraje lesa. Minul také kouř, který se vznášel nad údolím z chalup nedaleké vsi. Vracel se ke každému kroku toho podvečera na mýtině. „Co ona ví? Nebyla tam. Neslyšela to,“ brumlal si pod vousy. A najednou ho napadlo, že by přeci jen mohla mít pravdu. Místo mělo vskutku nevalnou pověst. Proč by to ale někdo dělal? Byl jsem bez sebe, a proto jsem okolí pořádně neprohledal. Jestli se mi posmíval nějaký šibeničník z hradu, tak tam musely zůstat stopy. Panenko Maria, žádné čáry, ale dílo zlomyslného člověka. Umínil si, že se tam hned vypraví a rozhlédne se kolem.

Do oběda bylo ještě daleko, když se objevil na mýtině. Stál a jen se díval s otevřenou pusou. Prkna byla z dubu strhaná a povalovala se kolem. Všude byla spousta lidských stop. Slyšel včely, ale nebyl to zvuk, který znal. Podobal se spíš tomu, když se hliněný džbán rozbije o zem. Udělal pár kroků k dutině a nahlédnul dovnitř. Byla prázdná, vnitřek zničený a včely bezcílně létaly po okolí. Vždyť jsem tu měl svou značku, zrudnul a zbělaly mu klouby svírající topůrko. „Jen počkejte,“ slídil za stopami. Dovedly ho až k potoku uprostřed lesa, ale tam se mu ztratily. Nikde nebylo ani živáčka, a tak se vydal zpátky. Jedna noha se vlekla za druhou a sekera mu visela podél těla. Posadil se na pařez a ruce mu podpíraly hlavu, jako by byla z kamene. V tu chvíli se nad mýtinou zatáhlo. Kukačka zakukala, a zase, a znovu.

Pak se ozval šepot: „Jsem ráda, že tu pro mě jsi,“ a z těch těžkých mraků začaly padat první kapky deště. Pozoroval, jak stékají po stéblech trávy, když tu spatřil mezi chodidly včelu.

Byla delší než včely obyčejně bývají. Zaujala ho, a proto ji nabral na lopuch, který utrhnul vedle sebe. Prohlížel si její souměrné tělíčko. Najednou přiletělo několik dalších. Kroužily kolem ní jako její stráž. Jedna z nich ji začala krmit nektarem. Matyáš se zatajeným dechem sledoval ten zvláštní tanec. Ta malá stvoření přežila ztrátu domova. „Snad nebude tak zle,“ usmál se, vstal a nesl je zpět do starého dubu. Opatrně list uložil dovnitř. Pozoroval, jak se včely jedna za druhou vrací.

„Jen se tu na chvíli položím a pak se zase pustím do práce,“ táhla ho k zemi únava z předešlé noci. Mračna nad mýtinou se začala trhat. Kromě klidného bzukotu zevnitř stromu slyšel i zpěv drozdů a šumění vánku ve větvích. Stáhnul si klobouk do očí. Dal si ruce za hlavu a nechal sluneční paprsky, aby ho hřály.

Za chvíli usnul klidným spánkem.