Černá třešeň

Příběh o dívce, malinách a setkání v lese

Máma a kopa jejích dětí seděly kolem ohně. Některým padaly hlavy a další si foukaly na puchýře. Byl čas sklizně.

„Já bych si tak dala do kaše maliny,“ zasnilo se rozcuchané děvčátko v otrhané košili. „Maminko, mohla bych ráno k lesu, jestli tam nějaké nebudou?“
„Slávko, víš přeci, že zítra musíme znovu na pole.“
„Prosím, prosím, jen to tam oběhnu. Když nic nenajdu, tak se hned vrátím.“
„Dobře, ale nejdřív si uděláš svou práci. Potom můžeš jít. Nechoď daleko a vrať se do oběda, ať tě táta nehubuje, že chybíš u stolu.“
„Děkuju, maminko,“ radovala se Slávka. Najedená se natáhla na zem. Dívala se na širé nebe a víčka jí pomalu těžkla. Za praskání ohně se propadla do teplé noci.

Jen co se ráno probudila, zaběhla podojit kozu. Nasbírala klestí po okolí a křesadlem ho zapálila. Přiložila pár polínek, vzala košík a pustila se k lesu, než si to máma rozmyslí. Košile a vlasy za ní jen vlály. Za chvíli stála u potoka. Obcházela svoje místa a sbírala tak, že si za každou malinu do košíku dala jednu do pusy. Netrvalo dlouho a keře byly prázdné. Slávka zatřásla košíkem a těch pár malin se rozkutálelo po dně. Když jsou maliny na jedné straně potoka, tak musí být i na té druhé, řekla si a přeskočila na protější břeh.

Vyškrábala se do svahu, rozhlížela se po lese, ale maliny nikde. Zato uviděla za stromem chlupáče s dlouhýma ušima, jak žvýká trávu a směje se jí u toho. „Ty ušáku jeden! Pojď sem, ať si tě pořádně prohlídnu,“ vypískla a pustila se za ním. Bosé nohy se předháněly, co to šlo, ale bílý ocásek jí zmizel ve křoví. Slávka se rozhlížela, když tu jí na hlavu spadl žalud. Podívala se nad sebe a na větvi uviděla sojku, která na ni něco pokřikovala. „Ty modropírko, kdybys mi ukázala, kde tu rostou maliny nebo kde najdu houby s klobouky tak velkými, jako má náš tatínek,“ hrozila jí. Sojka se jen sebrala a uletěla. A tak šla Slávka dál.

Přišla na místo, kde ležel padlý kmen, který zahřívaly paprsky skrz koruny stromů. Obrůstal keři a listím. Slávka uviděla na jedné z bylin úplně dole u země tři tmavé bobule. Byly velké jako třešně, leskly se jako třešně, ale barvou připomínaly očouzený hrnec. Ostatní se ještě zelenaly. Slávka jednu utrhla, opatrně ji nakousla a ochutnala vytékající šťávu. „Je sladká.“ Olízla se a strčila ji do pusy. Vzala si nedočkavě ještě jednu a nakonec i tu poslední. Chodila po okolí, podlézala pavučiny, ale nakonec jen nakopla šišku a ohnula se pro prašivku. Žádné maliny a ani ty tmavé bobule. Rozhodla se, že už raději půjde domů. Otočila se doleva, pak doprava, ale všechny stromy vypadaly stejně. A tu se před ní objevila vysoká štíhlá žena s dlouhými vlasy. Slávka si prohlédla její šaty od krku až po lem. Nikde ani smítko. Zářila jako čerstvý sníh.

„Ty jsi zabloudila, maličká?“
„Ne, hledám tu maliny.“
„Jak se jmenuješ?“
„Slávka.“
„Copak ti neříkali, abys nechodila sama tak daleko do lesa?“
„Říkali, ale já se lesa nebojím. Je tu tolik věcí k vidění. A už jsem se stejně vracela. Žádné maliny tu nejsou. Taky je vám takové horko?“ chytila se Slávka za čelo.
Cizinka se na ni usmála a pokynula jí rukou: „Pojď, půjdu chvíli s tebou.“
„A vy tu někde bydlíte?“ vyzvídalo děvče.
„Ano, tady všude jsem doma. Něco ti ukážu.“
Žena šla klidným krokem a Slávka poskakovala kolem ní.
„Znáš tuhle kytku s bílými květy?“
„To je přeci obyčejná kopřiva,“ vyhrkla Slávka.
„Není tak obyčejná, jak vypadá. Pomáhá s kašlem nebo když se spálíš u ohně.“ Paní ukázala na malinký černo-žlutý zadeček, který se právě zabořil do jednoho z květů: „A taky chutná všem těm bručounům.“

„Jéé, ukážete mi ještě něco?“
„Pro dnešek jsem tě naučila dost. Co kdybys mi na oplátku ukázala něco ty?“
„Já?“ držela se Slávka za bradu a na čele se jí objevily vrásky. Po chvíli se rozzářila a položila košík. „Dívejte se mi na nohy,“ chytila paní za ruce a začala se s ní pomalu točit. „Vy jste tak krásná,“ hleděla jí do velkých očí. Potom zrychlila, až kmeny kolem nich zmizely. Paní se usmívala a Slávka se smála na celý les. „Mně se tak točí hlava.“ Objala paní kolem pasu. Když se stromy opět usadily ve svých kořenech, vzala paní Slávku za ruku a pokračovaly v cestě.

Slávka zakopla, až se jí málem rozsypala i ta trocha, co v košíku měla. Musela si stínit obličej. Světlo, které přicházelo ze všech stran, ji štípalo do očí. Když se vrátily k potoku, Slávka ho přeskočila, ale paní zůstala stát na druhém břehu.

„Tady se musíme rozejít. Přes potok už s tebou nepůjdu. Ráda jsem tě poznala, maličká,“ usmála se.
„Kde vás zase najdu?“
„Tady u vody, v lese nebo až zas půjdeš na pole.“
„Já mám takovou žízeň,“ klekla si Slávka a pila z potoka, jako kdyby ho chtěla celý vypít.
Když se podívala zpět, paní už byla pryč. „Nějak mě to hledání unavilo,“ plácla sebou na zem, až se jí košík převrátil.

Když opět otevřela víčka, tak se nad ní sklánělo několik obličejů. Zamžourala a uviděla uplakanou mámu a vystrašené děti.
„Konečně,“ hladila ji máma po tvářích. „Tři dny jsme se báli, že o tebe přijdeme. Já hloupá tě nechala jít samotnou.“
„Je tu ještě?“
„Kdo?“
„No přeci ta krásná paní, se kterou jsem chodila po lese.“
„Slávko, jaká paní? Když jsme tě našli, tak byly v blátě u potoka jen tvoje stopy,“ otírala si máma slzy. „Ještě máš asi horkost,“ přikládala na ni hřbet ruky.
„Já jsem doma?“ Slávka nahmatala lůžko a rozhlížela se kolem sebe.
„Necháme sestru odpočívat.“ Máma vystrčila všechny ven.
„Slávka se nám probudila!“ veselily se zvenku dětské hlasy.
Máma uvařila kaši z praženého obilí a dochutila ji medem, aby ten Slávčin návrat jak se patří oslavili.

Sklizeň ležela dávno pod střechou. Ochladilo se a ze stromů padalo barevné listí. Slávka už zase nosila polínka a přetahovala se s kozou. Vodila všechny ze vsi ke kopřivám a rozhazovala u toho rukama, až se celá zadýchala.

„A jak se jmenuje ta tvoje paní?“ dobíraly si ji děti.
„Nevím, zapomněla jsem se jí zeptat,“ žmoulala v rukou kopřivu s bílými květy. Obcházela také louku za chalupou, aby se vrátila s velkou kyticí.
„Maminko, znáte tuhle kytku? A co tuhle?“
„Neznám. Všechno, co jsem věděla, už jsem ti řekla,“ míchala máma jídlo v hrnci.

Bylo dávno po svatém Václavu a Slávka stále naléhala, aby se šli podívat k lesu. Máma povolila, ale ty nejmenší už samotné nepouštěla. Po cestě trhali šípky na odvar, sbírali houby do polívky a vůbec všechno, co jim mohlo přijít v zimě vhod. Slávka šla dva kroky před ostatními. Byla tu od té chvíle poprvé. Přišli na místo, kde ji tenkrát našli. Těkala očima po okolí. Najednou zahlédla, že se mezi kmeny mihlo něco bílého. Pelášila k potoku, přeskočila ho a vyškrábala se do svahu. „Tam!“ Utíkala k tomu místu, ale nenašla ani jednu nit ze šatů, ani stopu v půdě. To už k ní doléhal mámin křik. Přiběhla k ní, celá zadýchaná, a lomcovala jí.

„Slávko, co se to s tebou stalo?“
„Maminko. To byla ona.“
„Ne. Nikdo tu není. Pojď, jdeme.“
„Ale já ji opravdu viděla,“ dupla si nohou Slávka.
„Tak už dost!“ táhla ji máma pryč.
„Však já ji najdu.“ Ohlídla se.

© Mer Hart